Tentokrát Vám přinášíme článek trochu jiného rázu. Na otázku sledování zaměstnanců kamerami nám odpověděla právnička Diana Kartous.
Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) před nedávnem opětovně řešil otázku sledování zaměstnanců na pracovišti kamerami (rozsudek ze dne 17. 10. 2019 ve věcech č. 1874/13 a 8567/13 – López Ribalda a ostatní proti Španělsku). Tentokrát bylo rozhodnuto velkým senátem ESLP ve prospěch zaměstnavatele, provozovatele supermarketu, který pro podezření z krádeží sledoval své zaměstnance po dobu nezbytnou k identifikaci pachatele. Stížnost podalo 5 žen pracujících jako pokladní či prodavačky, které byly na základě pořízených záznamu propuštěné z pracovního poměru.
Používání bezpečnostních kamer ve veřejných prostorách, nejsou-li taková data systematicky nebo nepřetržitě zaznamenávána, přitom dle ESLP neznamená zásah do práva na soukromý život. V minulosti však ESLP shledal, že zásahem do práva na respektování soukromého života představovala instalace skryté kamery, která po dobu padesáti hodin v průběhu dvou týdnů sledovala bez jejího vědomí zaměstnankyni, aby tyto záznamy byly následně použity před soudem pro odůvodnění jejího propuštění z pracovního poměru (Köpke proti Německu, č. 420/07).
ESLP nyní konstatoval, že je možné řídit se přiměřeně kritérii stanovenými ve věci Bărbulescu proti Rumunsku, v němž projednával sledování komunikace zaměstnance na pracovišti. Z toho vyplývá, že vnitrostátní soudy musí v obdobných případech zkoumat, zda byl zaměstnanec o možnosti sledování kamerovým systémem předem informován, jaký byl rozsah sledování a stupeň zásahu do soukromí zaměstnance (zkoumá se časový a prostorový rozsah sledování i počet osob majících přístup k záznamům), zda měl zaměstnavatel legitimní důvod ke sledování, zda zaměstnavatel (ne)mohl zvolit k dosažení svého cíle méně invazivní zásah do soukromí zaměstnance, jaké byly výsledné dopady monitorování a zda měl zaměstnanec k dispozici adekvátní záruky (zejména zda mohl zaměstnavatel zaměstnance sledovat jen po výslovném předchozím upozornění).
V projednávaném případě stěžovatelky ani jiní zaměstnanci nebyli na monitorování předem upozorněni. Zaměstnankyně však byly skrytě sledovány kamerami namířenými na prostor pokladen – tedy prostor otevřený veřejnosti po dobu deseti dnů, nebyly sledovány jednotlivě a soukromého charakteru nebyly ani sledované činnosti. Soud dospěl k závěru, že instalace kamer byla ospravedlnitelná legitimními důvody (podezření vedoucího supermarketu bylo opodstatněné s ohledem na několik měsíců trvající ztráty tržeb), doba sledování nepřesáhla nezbytně nutný časový rozsah, záznam byl shlédnut pouze vedoucím prodejny, právním zástupcem supermarketu a zástupcem odborů (tj. omezený okruh lidí) a co se týká místa monitorování, byl zásah omezený – byly totiž sledovány jen prostory pokladen, kde se ztráty s vysokou mírou pravděpodobnosti mohly odehrávat a které byly veřejnosti přístupné. Podle ESLP je přitom třeba zásah posuzovat i s ohledem na rozumné očekávání zaměstnance stran ochrany soukromí v daném místě. Očekávání je například velice vysoké na toaletách, vysoké v uzavřených pracovních prostorách jako jsou kanceláře, avšak podstatně nižší je na místech běžně přístupných jiným kolegům nebo veřejnosti.
V uvedeném případě byly nahrávky použity pouze pro nalezení osob zodpovědných za ztráty zaměstnavatele a byly z nich vyvozeny pracovněprávní důsledky. Jelikož zaměstnavatel neměl jinou možnost, jak svého cíle dosáhnout, bylo opatření dle ESLP nezbytné.
Současně soud přihlédl i k tomu, že rozsah ztrát napovídal, že se na nich podílí vícero osob, proto by poskytnutí informace o monitorování zaměstnanců ze strany zaměstnavatele mohlo zmařit účel sledování. Přestože tedy vnitrostátní právo (jakož i evropské standardy) vyžaduje předchozí informování o sledování, jedná se dle soudu pouze o jedno z kritérií při posuzování přiměřenosti přijatého opatření. Absenci předchozího upozornění však může odůvodnit pouze naléhavý požadavek na ochranu významných veřejných nebo soukromých zájmů, kterým v tomto případě byla ochrana majetku.
Soud tak dospěl k závěru, že vnitrostátní orgány neselhaly v uplatňování závazku respektovat rodinný a soukromý život a zdržet se zásahu do něj a současně nedošlo ani k porušení čl. 6 Úmluvy (tj. právo na spravedlivý proces), pakliže zamítly žaloby stěžovatelek, kterými se domáhaly vyřazení nahrávek ze spisového materiálu pro porušení práva na ochranu soukromí.
Shrnuté závěry ESLP jsou podstatné pro definování podmínek, za nichž je zaměstnavatel oprávněn sledovat své zaměstnance na pracovišti. Z nich je zřejmá silná závislost na konkrétních okolnostech, proto je ze strany zaměstnavatele, dojde-li k závěru, že nemá jinou možnost, nutné, aby si monitorování zaměstnanců důkladně zvážil, náležitě se připravil na možnou nutnost tento krok vysvětlit a pro svá tvrzení si připravil rovněž důkazy. Vzhledem k tomu, jak silná je ochrana osobních údajů a jak tenká může být hranice pro závěr o přiměřenost opatření, jednoznačně doporučujeme konzultovat každý konkrétní případ s odborníkem.